Nad Anorou

21. února 2016 v 9:01 | Já (Eri) |  Povídky
Nějakou dobu jsem se rozmýšlela, jaké líčení napíšu. Téma bylo samozřejmě jako minulý i předminulý rok nějaké líčení nebo popis krajiny. Už mě to začalo nudit. Nápad jsem konečně dostala, když jsem narazila na jeden můj rozmalovaný obrázek. Připadal mi, i když ne hotový, naprosto perfektní na líčení. Začala jsem ho tedy co nejlépe líčit a amozřejmě se do toho vždycky zaplete trochu vyprávění, a tak kousíček příběhu, co se váže k tomuto obrázku, se skrývá i v mém líčení.

PS: Sice není tak dlouhé jako líčení od Ilian, ale doufám že se vám taky bude líbit a užijete si čtení. Mrkající

PPS: Obrázek jsem k líčení nakreslila nový a na větším formátu, takže není původní. Je to vyfocené.




Stojím na skále a v ruce držím čerstvou kytici. Všude ticho, jen pod jejími strmými stěnami zlověstně šumí stromy lemující úpatí holé stěny. Uschlá stébla visící přes zrádný kamenný okraj tiše sténají a ohýbají se ve slabém vánku vířícím prach mezi občasnými drny zežloutlé trávy. Je krásné slunné počasí, na nebi líně plují načechrané mraky a bílá oblaka, ve výši se divoce prohánějí mlhy rozfoukané vlnami letních snů. Připomíná mi to nejkrásnější dny mého života, plné přívětivého světla a tepla. Vzpomínám si na své procházky horským lesem, kde si jen stačilo lehnout do měkkého mechu a poslouchat, co si stromy povídají. Větřík jejich šeptání pak nesl nad listy lesních velikánů míle daleko společně s nádherným zpěvem ptáků. Zprávy donesl až k tokům i skalám , jako ta, ze které shlížím.
Široko daleko se zelenají šťavnaté pastviny zavlažované mohutnou dunící řekou Anorou, hlubokou a třpytící se v úmorném letním slunci jako drahokamy. Odlesky jsou tak silné a zářivé, že musím mhouřit oči. Za rmutným proudem vody se jako titáni tyčí žulové hory, nemilosrdně rozpalované žhnoucím sluncem, ale na stinných místech, kam paprsky nikdy nedopadnou, se věčně bělá sníh. I v tomto teplém období se otřesu pocitem chladu, který mě zastudí za krkem. Jak si slunce na denní pouti hraje se svými zářícími prsty, vypadá to, že hory se ve hře šedých stínů plíží pryč, pomalu a zvolna, jako těžké bouřkové mraky po obloze. Jsem zpomalená a vyčerpaná, a tak si sednu.
Obzor za horami se začal mračit, vzduch zhoustl. Všechno napovídalo, že se sem od moře žene ničivá bouře. Měla bych odejít a ukrýt se, ale jen sedím dál a nešťastně hledím k zasněženým vrcholkům. Silný vítr zadul a zvadlá stébla se vztyčila ve větru pějíc svou skučivou píseň. Slunce překryl temný dešťový mrak. Brzy ztemnila celá obloha a řeka se rozvodnila prvním deštěm stékajícím z holých žulových stěn. U obzoru jsem uviděla zářivé bliknutí blesku, po pár dlouhých vteřinách následoval hrom. Travnaté pláně pod skálou češe vítr a běhá po zmítaných klasech jako divoký kůň. Když narazí do hladké stěny, hlasitě zaduní a letí dál. Stromy se pod jeho nádory mocně ohýbají a sténají. Moje kytice dávno zvadla.
Brzy zelené louky bičuje déšť a za chvíli se dostane i ke mně. Dešťová voda mi stéká po tváři a za krk. Za chvíli jsem celá promáčená, ale jen
dál polykám kapky. Na jazyku cítím slanou chuť smutku ze ztráty přítele. Blesky se klikatí po celém obzoru, některé uhodí i blíž. Hromy je následují v krátkých intervalech a mnohem hlasitěji než prvně. Pohlédnu k obloze. Je temnáa divoká. Začnu se třást zimou a pomalu se zvednu. Otočím se až ze mě spadnou kapky a pohlédnu na studený mokrý kámen. Dojdu až k němu a položím na něj zvadlou a mokrou kytici. Jeho hrany osvětlil blesk. Cítím za sebou dvě důvěrně známé postavy. Jedna z nich mi položí svou hřejivou a konejšící ruku na rameno. Říká, že nejsem sama. Už se necítím slabá. Naposledy pohlédnu na hladký kámen a pomalu kráčím svahem dolů. Vyhýbám se drobným potůčkům ve splihlé trávě. Před sebou vidím pár deštěm zahalených světýlek. Jsou to majestátní světla hlavního velkoměsta. Jak se k němu blížím, pomalu se z šedi vynořují mohutné hradby a vysoké věže. Před bránou si přehodím přes zmáčené vlasy kapucu a bezeslova vejdu dovnitř.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 21. února 2016 v 11:08 | Reagovat

Ehm... je vám čtrnáct a píšete takhle... asi chytám depku...

2 Irith Irith | Web | 21. února 2016 v 13:47 | Reagovat

Illian, mohla bys mi poslat na sebe meil? Potřebovala bych s tebou co probrat.

3 Ilian Ilian | Web | 21. února 2016 v 14:43 | Reagovat

[1]: Myslím, že nemáš proč. Píšeš úžasně :-)

[2]: Ok, ale pošlu ti ho na váš, co se na něj měli psát ty povídky na Vánoce ve Středozemi. Tady ho vystavovat nebudu.

4 Aredhel Aredhel | Web | 13. března 2016 v 1:33 | Reagovat

Je tu skutečně jistá podobnost s Ilianiným líčení, ale přesto je to jiné... úplně jiná krajina, úplně jiná atmosféra. A ten popis bouře! Miluju bouřky, takže to bylo něco pro mě... Moc se mi to líbí.
A Eri, nádherně kreslíš. Zvlášť hory. Úplně plastické, skoro bych se jich mohla dotknout...

5 Eri Eri | Web | 13. března 2016 v 1:35 | Reagovat

Já taky miluju bouře. Jsou naprosto boží :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama