Zůstane jen bolest

17. února 2016 v 21:44 | Ilian |  Povídky
Tohle je moje slohová práce. Mělo to být líčení krajiny, ale nakonec je to nějaký mix líčení, vyprávění a úvahy. Nevím, jestli je to k žánru, ale trochu asi ano. Pravděpodobně se tu objeví i líčení Lithiel a Eri. A je to docela depresivní. Aspoň mně to tak přijde. No, posuďte sami.

PS: Budu muset psát kratší slohy, dodělávala jsem to o přestávce.
PPS: Doufám, že na to nenarazí naše češtinářka, protože jinak jí budu muset vysvětlovat, že je to náš blog, a že jsem to psala opravdu sama :-)


Kráčím po studené kamenné dlažbě. Kolem mě jsou vidět tmavé stromy, tváří se neskutečně zlověstně a některé mi mávají na pozdrav svými pahýly. Mezi jejich větvemi občas proběhne vítr a zazpívá svou šustivou píseň. Mě to ale zní jako táhlé jednotvárné skučení. Na těle mě zastudí mírný vánek. Otřesu se a přitáhnu si kabát blíž k tělu. Začíná zima. Kamenná dlažba ustupuje a brzy kráčím pouze po zelené trávě. Není to však obyčejná zelená, je smaragdově jedovatá. Její stébla mi pod nohama ulehají a pomalu umírají.
Jak jdu dál, stromy se postupně ztrácí, tráva se mění ze zelené na hnědou a někde mizí docela. Rozprostírá se přede mnou obrovská holá pláň. Místo zeleně jen pustá zem a stromy nahradil les šedých studených náhrobků. Vzpomínám si, že kdysi to tu takové nebývalo. Bývala tu svěží zelená tráva, na které vyrůstaly všemožné květiny. Všude se ozývaly hlasy a smích. Teď je tu ticho jako na hřbitově. Uvědomuji si, že to vlastně hřbitov je. Odehrála se tu bitva, která nemá obdoby. Vzala si tisíce lidí a na této pláni stojí jejich hroby. Obyčejní vojáci a lidé leží bez rozdílu v jednom. Důležité osobnosti mají každý svou rakem. Leží tu všichni, bez rozdílu strany, rasy či vyznání. Po této bitvě si lidé uvědomili, že zabíjení nic nepřinese. Ale stálo to moc velkou cenu. Patřím k těm pár, co přežili. Sama jsem ty hroby kopala. Procházím kolem nich. Jsou posypány zvadlými květy a na nich stojí dávno zhaslé lucerny. Pokládám na jeden náhrobek čerstvou růži a zapaluji vyhaslou svíčku. Sedám si na zem, protože si najednou připadám moc slabá. Dívám se na černou zamračenou oblohu. Nebe. Je tak velké a připomíná nám, že my lidé jsme moc malí, nicotní a bezmocní. Lehám si na zem. Mám pocit, že se na mě mraky tlačí, že na mě chtějí spadnout a udusit mě. Kolem je tak šedivo a prázdno. Není tu nic, zhola nic. Slyším ševelení větru. Ale není to vítr. Tady vítr nikdy nefouká. To mrtví rozmlouvají suchými a skřípavými hlasy. Dívám se na hrob, na který jsem předtím položila růži. Konkrétně na jméno na něm vyryté. Jméno mého bratra. Cítím jak mi přebíhá mráz po zádech. Vtom si všmímám něčeho, co tu minule nebylo. Trs zelené trávy. Říká mi, že nic není věčné. Na holé zemi opět vyrostou květiny, pomníky se rozpadnou. Jediné, co vytrvá je bolest. Bolest a láska.
Vstávám a procházím se. Nenávidím tohle místo, tuhle nicotnou smrtící krajinu. Na konci planiny vidím neprostupnou houštinu uschlých trnitých keřů. Za ní je řeka. Až sem slyším zpěv vlnek, omílající její břeh. Jejich píseň je smutná. Vypráví o utopených. Doléhá na mě zoufalost a strach, který cítili ti, co tu bojovali. Těch, co tu umírali. Mraky nade mnou se točí v šedém bouřkovém víru. Zahřmělo. Znělo to jako polní trubky, které oznamují blížící se smrt. Uvědomuji si, že se stmívá. Na obzoru vidím krvavé slunce zapadající za obzor. Hází na planinu rudé skvrny, než zapadne docela. Nastává tma jako v pytli. Na kopci za plání jsou vidět zářící okna domečků. Vypadají jako malá světélka světlušek. Jdu dál do kopce, vedena jen občasným šlehnutím blesku. Míjím zchátralé pomníky setníků, generálů i králů, které vrhají strašidelné stíny. Dojdu až nakonec této aleje náhrobků a zastavuji se. Odsud z jediného vyvýšeného místa pláně je vidět ještě daleko za řeku. Odtamtud na mě shlížejí majestátní skalisté hory, na kterých se rýsují tmavé obrysy lesa. Nad nimi vycházejí hvězdy, třpytící se jako démanty. Pohlédnu na pomník pod sebou. Písmo na mramorové desce je popraskané, ale přesto čitelné. Nejsem schopná položit na hrob květinu ani nic jiného. Kdykoli se na něj podívám, začnu se neovladatelně třást a to se mi děje i teď. Nenávidím tohle místo se svým tichem, které mi tlačí na uši a bolí mě z něho hlava, nenávidím celý svět a hlavně lidi na něm žijící, protože způsobili smrt toho, koho jsem milovala. V dálce slyším vytí vlka. Připadám si jako on. Zdivočelá, osamělá. Dotýkám se rukou studeného hrubého kamene, pod nímž leží. Najednou ho vidím před sebou, ale s prázdným výrazem, který k němu nepatří. Necítím radost, ale smutek a bolest z jeho ztráty. Sundávám chvějící se ruku z náhrobku. Býval veselý, hovorný a čilý. Teď leží pod zemí jako ostatní a je tichý jako nemluvně a nehybný jako kámen. Země pod nohama se mi začíná třást. Ne počkat, to se netřese země, to se mi tak klepou kolena. Začíná pršet. Kapky mi dopadají na obličej a pálí na tváři. Stékají mi do úst a já zjišťuji, že některé mají slanou chuť.

Pomalu se otáčím a odcházím tam, odkud jsem přišla, zpátky po stezičce vyšlapané zoufalstvím a smutkem, lemované smrtí. Odcházím, protože nevydržím to ticho, beztvárno, bolest a strach, co tu převládají. Nezbylo nic. Zůstala jen bolest a láska. Láska je však jen nikdy nekončící bolest.

Obrázek od Eri:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 21. února 2016 v 12:30 | Reagovat

Máte dosti podobné katastrofické scénáře, v tom líčení...

2 Eri Eri | Web | 21. února 2016 v 13:03 | Reagovat

[1]: (Já a Ilian? ??? ) Já vím... ale neopisovaly jsme. :-D ;-)

3 Aredhel Aredhel | Web | 13. března 2016 v 1:18 | Reagovat

Hele, nejsem jediná, kdo se vždycky ve škole tak rozepsal, že nebyl schopen odevzdat před zvoněním. ;-)
Vždycky jsem milovala líčení, zvlášť potom líčení jemně spojené s nějakým nevtíravým dějem- a tohle moje kritéria přesně splňuje! Povedené, zvlášť některé pasáže (třeba ta o řece) jsou opravdu dobré. A ten obrázek! Krása. Z toho prostě běhá mráz po zádech. (Ach, pořád se na něj musím dívat...)

4 Eri Eri | Web | 13. března 2016 v 1:23 | Reagovat

:-)
Původně jsem plánovala i šedivou oblohu (a to by bylo hodně depresivní)

5 Ilian Ilian | Web | 14. března 2016 v 18:09 | Reagovat

[3]: Velice děkuji! Jsem opravdu moc ráda, že se Ti to líbí! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama