Nezapomenutelné příběhy pana Taranela

25. března 2016 v 13:00 | Lithiel |  Povídky
Včera mi Ilian napsala, že máme problém, protože nemáme nic na blog na Tolkien reading day (jistě víte, co to je ;)). Nejlépe nějakou povídku, nebo ještě lépe audio nahrávku. Na to ovšem nebyl čas. Přihlásila jsem se, že se o to postarám, protože jsem dostala nápad. Ovšem já myslela, že Tolkien reading day je až v sobotu takže jsem to měla trochu težší, než jsem původně myslela. Ale psala jsem včera do půl dvanácté a dneska ráno od půl osmé a stihla jsem to. Doufám, že to někdy namluvíme, protože původně to byl nápad na scénář na rozhlasovou hru, ale nakonec jsem to napsala jako povídku :)

První část se odehrává v Minas Tirith na počátku čtvrtého věku, druhá o asi osm set let později v jedné vesničce nedaleko jižního okraje Temného hvozdu.
Ještě bych se chtěla omluvit za případné překlepy nebo pravopisné chyby, většinu jsem kontrolovala, takže snad jich tam nebude moc :)



NEZAPOMENUTELNÉ PŘÍBĚHY PANA TARANELA

"Tak na krále Aragorna!"
"Na krále!"
Tři hliněné hrnky plné gondorského piva do sebe ťukly a tři muži si připili na zdraví svého moudrého krále. V hospodě U malého knížete v domě, ve kterém prý před bitvou na Pelenorských polích přespával i sám hobití vladyka Peregrin, bylo veselo. Hudba hrála a lidé, elfové i trpaslíci tančili, nebo seděli u stolů s korbely piva a smáli se.
"Ááh…" oddechli tři přátelé, když vypili své korbely.
"Ještě tři piva, pane vrchní!" křikl Tuilin za mužem spěchajícím uličkou s tácem v ruce ověšené utěrkami. Ten jen kývl a zmizel za pultem.
"Achh.." vzdychl si tiše Farfanil.
"Co se děje příteli? Všude kolem smích a ty nám tu vzdycháš!" zeptal se veselý elf svého přítele.
"Přemýšlel jsem, že… že bych… víš, Tuiline, je to… dobrý, je dobrý, že se všechno tak… zlepšilo, rozjasnilo, vyčistilo, ale… tohle není svět pro nás, není to náš věk. Přemýšlel jsem, že bych taky odplul jednou z těch bílých lodí plujícím do nekonečna k zářící zemi klidu a míru," odpověděl zasněný Farfanil.
"Ale né, ty taky?"
"Neříkej, že jsi na to taky nikdy nemyslel!"
"Ne, nemyslel, fakt ne, nemám důvod na to myslet a nikdy jsem neměl. V Ithilienu je krásně, tak jako bylo ve hvozdu. Je tam všechno, co k životu potřebuju - stromy, tráva, kytky, slunce, potůčky, ptáčci a přátelé. A tamní správci, Eowyn, Faramir a náš pán Legolas, jsou moudří a spravují Ithilien dobře. Jsem mezi svými a jinam nechci."
"Vidíš, ty jsi mezi svými - já chci taky mezi své."
"A nejsi snad mezi nimi i tady?"
"Moji přátelé z Roklinky už odešli."
"Ale tady jsme my - to ti nestačíme?" vložil se do rozhovoru dvou elfů Taranel, který byl jediný z těch tří lidské rasy.
Všichni se rozesmáli.
Pak chvíli mlčeli a koukali do svých prázdných korbrlů.
"Ale přeci jen, tenhle svět tu nebude navždy. Brzy se svět změní. Lidé mají přeci jen jiné názory, jiné preference. Ne, teď už to nebude jako dřív," povzdechl si Farfanil.
"Che," ušklíbl se Tuilin, "a na to jsi přišel jak? Podívej se kolem sebe, otevři oči, kamaráde! Zlo je pryč, moudří sice odešli, ale podívej! Není ten svět krásný i tak?"
"Je," uznal Farfanil.
"Správně, je a vždycky bude!"
"A co když ne?"
"Ále! Jsem na tomhle světě už tři tisíce let, pamatuju toho víc, než někteří moudří a přesto, i přesto, co jsem viděl a zažil se stále cítím mladý a cítím také, že i svět kolem mě je stále mladý. Tři tisíce let jsem se cítil stejně, svět byl stále krásný, mladý, tak proč by takový neměl být i dalších tři tisíce let? Ne, přátelé, svět je krásný, je, byl a bude a jeho příběhy budou trvat navždy."
"A co když ne? Co když lidé zapomenou, lidé nežijí věčně a časem se z velkých příběhů i z nás stanou jen pohádky pro malé děti!"
"Ale ty furt jen co když ne, co když tohle a támhleto a nakonec přijde všechno zlo, všichni všechno zapomenou, řeknu ti ty seš teda prvotřídní pesimista."
"Slyšel jsi už o Ternelově teorii?"
"Jo, Ternel, s tím byste si mohli podat ruce, ten taky furt straší. A co by taky jinýho dělal, když je to strašidlo..."
"Nebude to trvat dlouho, až poslední elfové odejdou, lidé zapomenou, jak už jsem řekl, časem se vše změní a i my, elfové se staneme jen pohádkami pro dětičky."
"Co o tom soudíte vy příteli?" obrátil se Tuilin k Taranelovi.
Taranel chvíli počkal a zamyslel se. Pak pomalu začal a vážil každé slovo: "Myslím, že příběhy
našich předků i našich současníků jsou naprosto jistě nezapomenutelné…"
"Nesu to pivo, pánové! Tři pívečka… ták...!" přerušil ho muž, který je obsluhoval.
"Díky pane vrchní!" reagoval Tuilin.
"Služebník, pane."
"Tak, přátelé," pronesl Tuilin a zdvihl korbel, "na krále, na budoucnost a hlavně na ty nezapomenutelné příběhy!"
Ale i nezapomenutelné příběhy mohou být časem zapomenuty. Příběhy se dědí stejně jako třeba královský titul, nebo jako modré oči z otce na syna, z generace na generaci. Staří je předávají mladým a ti je pak, když jsou již také staří, předávají dalším, stejně jako na řece vlnka vlnce předává plující věneček než sama zanikne a ta vlnka jej pak předá další vlnce. Ale o pár metrů níže po proudu, se věneček zachytí třeba na zaseklé větévce a vlnky plující dál do moře brzy zapomenou na nějaký dívčí věneček. A stejně tak příběh, když se zachytí na větévce a nevypráví se dál, může být velice snadno zapomenut…

"A pak byla svatba. Vlastně dvě. Aragorn, nyní už král, si vzal svou milovanou překrásnou Arwen Undómiel, kterou si vysloužil a statečná rohanská princezna Eowyn se lásce nakonec stejně podvolila a srdce se jí zplašilo pro knížete Faramira, jako královský bělouš, když mu přes cestu proběhne králík!" zakončil Taranel vtipně svůj příběh. Děti, které měli ještě před chvilkou slzičky v očích, se rozesmáli. Stejně tak jejich matka, mladá Kristina. Taranel dokázal svými příběhy rozplakat i rozesmát a kdo jeho příběh pozorně poslouchal, ten v něj uvěřil. Starý vypravěč příběhů, které někteří nazývali pohádkami, chodil vesnicemi od domku k domku a vyprávěl příběhy o minulosti Středozemě. Čas od času se ale i vrátil do nějaké vesnice, kde už byl a vyprávěl tamním obyvatelům zase jiné, starší příběhy. Říkalo se, že je prý z části elf a byla to pravda, protože Taranel žil již neuvěřitelných devět set let a vypadal stále tak na padesát. Děti jeho příběhy milovali a většina v ně věřila a to dodávalo Taranelovi víru a naději v budoucnost, a proto stále chodil světem a vyprávěl příběhy. Dnes se zastavil v domě dřevorubce Mertela. Vyprávěl příběhy jeho dětem Sue a Enovi. Mertel byl v práci a děti hlídala jeho žena Kristina a když dětem vyprávěl Taranel, mohla v klidu péct buchty, protože děti jen nehnutě seděly a pozorně poslouchaly. Za jeden stříbrňáček pro milého satrce za vyprávění na celý den, to se vyplatilo. A děti měly Taranela i jeho příběhy moc rády.
"Chachá! Střez se temný králi nazgûlů! Já jsem Eowyn a jedu tě probodnout!" křičela Sue, vyskočila na lavici a mávala vařečkou.
"Jenže já nejsem nazgûl, ale tvůj bratr Éomer a zakazuji ti jezdit do bitvy. To je pro ženy moc nebezpečné, zůstaneš doma a nikam nepojedeš!" rozhodl Eno.
"Achjo," povzdechla si Sue. "Tak já jsem krásná Arwen, nejkrásnější elfka, co kdy žila, tedy až na Lúthien. A ty se mi musíš poklonit!"
"A nemusím! Já jsem totiž král Aragorn! Jsem moudrý Elessar!" opáčil Eno.
Kristina a Taranel je sledovali a oba se smáli.
"A já jedu navštívit Lórien," rozhodla se Sue.
"Já taky!" volal Eno.
"Ale potřebujeme paní Galadriel!" vzpomněla si Sue, "Mami? Budeš na chvíli paní Galadriel?"
"Tak dobře," smála se Kristina.
"A já jsem zatoulaný olifant," smál se Taranel, chytl se jednou rukou za nos a tu druhou provlékl vzniklým obloukem a mával s ní nahoru a dolů a k tomu troubil. Všichni se smáli a hráli si na to, že řeší problém zatoulaného olifanta v Lórienu.
Pak se ale dveře rozrazily a dovnitř nakráčel Lamenter, velký podnikatel, každý ve městě ho znal pro jeho chamtivost.
"Taraneli!" začal rázně s trochou falešné veseloati a přátelství, "Příteli! Tak se ke mně donesla nepěkná zpráva. Vy jste prý zakázal začít kácet ten pitomej les! Je to pravda?" dodal už o dost přísněji. Taranel se otočil a stáhl obě ruce (vlastně olifantí chobot).
"Ano, já tu práci zastavil a myslím, že mi ještě poděkujete," odpověděl klidně Taranel.
"A proč bych vám měl sakra děkovat? Ten projekt taky nemůže trvat věčně!" Lamenter už svůj hněv vůbec neskrýval.
"Temný hvozd má stejně jako všechny ostatní lesy Středozemě a stejně jako celá Středozemě složitou a krásnou i tajemnou minulost. V tom lese žijí i poslední elfové, kteří zůstali ve Středozemi, někteří z nich jsou i moji přátelé. Když jim vykácíte ten les, odejdou pryč, nebo zemřou a nebo se budou velice velice trápit. Mějte srdce Lamentere! A navíc, u jižního okraje, který chcete kácet, leží Dol Guldur, poslední útočiště dávného zla. Město, které by se postavilo blízko něj by nemuselo být v bezpečí, zvlášť pokud se splní sudba a Morgoth se vrátí zpět do Středozemě. "
"Ty vaše pohádky! Vyprávíte je tak dlouho, že už jste z nich taky zblbnul. Vy už věříte ve vlastní báchorky, člověče!" snažil se Lamenter ignorovat to, co Taranel řekl.
"Já v ně věřil od začátku, některé příběhy, které vyprávím jsem sám zažil. Byl bych blázen, kdybych v ně nevěřil," opáčil Taranel klidně.
"Ne, Taraneli, vy jste blázen! Zastavil jste můj povolený projekt, chápete? Já mám povolení k vykácení toho lesa, kdo dal povolení vám, abyste projekt zasatvil?"
"Naše historie, naše drahá minulost."
"Vy pitomče! A teď Mertel a jeho chlapi čekají na další pokyny! Oni tam taky nemůžou stát celý den!"
V tom se dveře pomalu otevřeli a dovnitř vyšel Mertel.
"Dobrý den," pozdravil Lamentera a Taranela.
"Ahoj tatí," volali Sue a Eno a běželi k němu.
"Ahoj! Jakpak jste se měli, zlatíčka?"
"Tati, tati! Koukej já jsem překrásná Arwen Večernice!" vysvětlovala Sue a tančila, poskakovala a točila se dokolečka.
"A já jsem mocný král Aragorn!" řekl Eno a vytáhl klacík, který měl zastrčený za provázkem uvázaným kolem pasu.
"A maminka je paní Galadriel! Právě jsme tu řešili problém zatoulaného olifanta," vyprávěla Sue a ukázala na Taranela, který zase zamotal ruce a vytvořil si chobot a zamával s ním Mertelovi. Ten se smál a hladil malou Sue po hlavě.
"A ty teď můžeš být Celeborn! Můžeš mamince pomoc vyřešit ten problém s olifantem!" rozhodl Eno. Všichni se smáli až na Lamentera.
"Tak co bude s tim pitomym hvozdem!?" přerušil je. Sue se zarazila a posmutněla.
"Tati! Tati! Že ten les nepokácíš? Taranel říkal, že tam ještě žijí elfové!" naléhala smutná Sue na
tatínka.
"A taky jsou tam prý ještě obří pavouci, které bychom mohli vyprovokovat!" dodal Eno.
Mertel se podíval na Taranela.
"No... to není úplně dokázáno, do Dol Gulduru se většinou nikdo neodváží," vysvětloval Taranel.
Mertel se usmál na děti.
"Nepokácím," řekl. Lamenter na něj pohlédl napůl tázavě, napůl rozzuřeně. Vypadal jako sopka, která se chystá vybouchnout vztekem, ale neví přesně proč.
"Už jsem ty lidi pustil domů. Nemohl jsem dělat nic jiného, nechal jste nás tam stát už půl dne a nedal jste nám žádné další příkazy," vysvětlil Mertel.
Lamenter už velice nebezpečně soptil. Pomalu se otočil k Tarabelovi a pak vybouchl: "To je vaše chyba, Taraneli! Je to tvoje vina, ty pitomej, přitroublej vypravěči pohádek! Já vás budu žalovat, vy hloupej pohádkáři! Zažaluju vás za neoprávněné přerušení povoleného projektu!"řval Lamenter na ustupujícího Taranela.
V tom se ale dveře otevřely potřetí, rychle, ale ne tak prudce, a dovnitř vešel malý muž s tmavší pletí a černýni kudrnatými vlasy, které byly z části skryté pod cizincovým vysokým černým klouboukem. Muž měl na sobě mimo klobouk také pěkně vyžehlené rovné černé kalhoty, které byly cizinci ale trochu dlouhé, takže zakrývaly jeho naleštěné černé boty, a taky měl černý kabát, jenž mu byl ovšem také trochu velký.
"Dobrrý den!" pozdravil muž a hned se poznalo, že je zdaleka. Měl typický jižanský přízvuk a Taranel hned poznal, že pochází z jižního Haradu. Ale co dělá pro všechny Valar tady, nedaleko od jižní hranice Temného hvozdu?
Všichni strnuli, stáli a překvapeně se dívali na cizince.
"Dobrý den dámi a pánové! Hledám může jménem Tarranel!" pokračoval," Neznáte ho náhodou?
Potřebuji s ním mluvit."
Taranel se vzpamatoval: "Dobrý den, já jsem Taranel. A kdopak jste vy? Nejste náhodou z Haradu?"
"Ano, jsem, jsem z jižního Haradu. Jmenuji se Mamboo," představil se muž. Jsem biolog a historik, v poslední době se zaobírám starými příběhy a studiem středozemských ras. Přišel jsem za Vámi, protože mi říkali, že Vy prý jste odborník na staré příběhy a středozemské rasy. Prý jste sám z části elf, je to pravda?"
"Ano, myslím že ano," odpověděl Taranel. "Takže Vy chcete abych Vám vyprávěl příběhy?" zeptal se.
"Kdyby jste byl tak laskav, jsem ochoten zaplatit,"
řekl Mamboo a položil na stůl objemný kožený měšěc.
"Tak dobrá," souhlasil Taranel.
"Pojďte, odložte si kabát a posaďte se," řekla Kristina, vzala Mambooovi kabát a ukázala na lavičku.
"Buchty budou za chvíli," usmála se.
"Děkuji," řekl Mamboo a posadil se. "A všechno prosím pěkně od začátku, vyprávejte mi Vaše
nezapomenutelné příběhy," řekl Taranelovi.
Všichni se posadili, Sue, Eno, Kristina, Mertel i Lamenter a Taranel začal.
"Dobrá tedy. Byl Eru, Jediný, který se v Ardě nazývá Ilúvatar,..."

Některé příběhy jsou však opravdu nezapomenutelné a dokud je přechovává alespoň jeden poslední člověk, jedna poslední vlnka, ještě nejsou ztraceny a zapomenuty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Irith Irith | Web | 26. března 2016 v 11:42 | Reagovat

No... no... je na tom dost vidět, že je to spíchlé horkou jehlou a je to spíše hra než povídka... no... čekala bych nějakou větší povídku a jména tam neustále měníš...

Ale na druhou stranu, zoufalé dopisování článků znám více než dobře, takže upřímnou soustrast :-)

2 Lithiel Lithiel | 26. března 2016 v 21:55 | Reagovat

[1]: Spíchlé horkou jehlou... hmm.. :-? to je hezké vyjádření. Konec konců ono je to opravdu "spíchlé", já to mám původně opravdu  jako scénář na hru a přepsat to na povídku bez opakovaného: řekl..,řekl..,zeptal se..., odpověděl.. atd. skoro nejde :-D A co se týče toho dialogu na začátku musíme vzít na vědomí, že oni toho už trochu vypili :-D

Děkuji... :-|  :-)

3 Polly Polly | Web | 8. dubna 2016 v 17:23 | Reagovat

[2]: Mně se ten začáteční dialog fakt líbí, cítím z něj takovou tu uvolněnou náladu. A ten příběh mi přijde jako skvělý nápad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama