Listopad 2016

Poslední život: Karen

28. listopadu 2016 v 21:59 | Lithiel |  Povídky
Když dorazili k poslednímu výtahu napravo, přičemž George během cesty napočítal od prostředka přesně čtyřicet dva dveří, Jake zmáčkl velké bílé tlačítko se světle růžovým srdíčkem na křišťálové desce vlevo. Ozvalo se pár libozvučných tónů harfy a vysoký milý ženský hlas radostně zavolal:
"Už jeduuuuuu!!!"
Uslyšeli svist, jak výtah vyjel nahoru. Pak jemně zastavil a mohou-li výtahy ladně přistávat, tak to tenhle právě s nejvyšší elegancí provedl.
"Otevírám dveře," zahlásil výtah vesele a George měl pocit, že v tom hlase cítí jakýsi podtón nedočkavosti, jako by se výtah strašně těšil, až do něj někdo nastoupí.
Dveře zasyčely a chtěly se rozevřít, ale místo toho se zevnitř ozvalo zapraskání a třísknutí a pak výtah potichu zaklel: "Sakra!" Pak dveře znovu zasyčely a ven se vyhrnuly obláčky páry. George s Jakem trochu poodstoupily a zastínili si obličeje předloktími. Jake se rozkašlal.
"Co je tohle za spojovací výtah?!" kuckal rozlíceně.
"Moc se omlouvám, je mi to hrozně moc líto, opravdu!" omlouval se výtah hluboce.
"Jsem tu nová, jedu teprve podvacáté nahoru a ty dveře pořád zlobí," vysvětlovala výtažice.
"Ale už je to vpořádku, slibuju, že si příště budu dávat větší pozor," ubezpečovala je.
"No proto," pronesl kysele Jake.
"To nic, to se stane," usmál se soucitně George, kterému bylo té milé výtažice líto, jak si uvědomil hned poté, co mu konečně došlo, že s nima komunikuje. Ale už se nedivil, trénoval nevykulování očí.
"Děkuji pane," oplatila mu úsměv. Teprve poté si George uvědomil, že výtah se vlastně nemůže usmívat, nemá jak. Přesto by byl dal ruku do ohně za to, že se na něj výtažice usmála.

Poslední život: Patro 1 300 000

22. listopadu 2016 v 21:14 | Lithiel |  Povídky
Výtah narazil, prudce sebou cukl a zastavil. Ozvalo se cinknutí a zhora se na kabinku snesl hluboký monotónní hlas:
"Patro jeden milión tři sta tisíc."
Kovové dveře se s velkým rachotem automaticky otevřely. George už asi po padesáté toho dne otevřel pusu a vyvalil oči. Zase se nestačil divit. Nebe si pro něj zřejmě připravilo tolik překvapení, že mu nic jiného než vyvalovat oči, otevírat ústa a nestačit se divit nezbývalo.
Patro 1 300 000 bylo úplně jiné než podlaží, ze kterého vyjeli a jehož číslo George vypustil ihned poté, co ho uslyšel. Bylo celé zářivé bílé a plné lidí, zvířat, lidozvířat a různých dalších podivných tvorů. Všichni na sobě měly dlouhé hábity nápadně připomínající noční košile a všechny byly oslnivě zářivě bílé, stejně jako všechno nacházející se na patře 1 300 000. V souvislosti s bílými hábity se George zamyslel nad tím, co má vlastně na sobě. S úlevou zjistil, že na sobě nemá noční košili, ale obyčejné džíny a šedé triko.

První narozky!

17. listopadu 2016 v 23:20 | Fantasyologové |  Blog
Už je to tak. Rok se s rokem sešel a my jsme překvapeně zjistili, že už jsme tady mezi Vámi blogery celý jeden rok!


Píseň podzimu

12. listopadu 2016 v 18:14 | Ilian |  Písničky
Po delší době zase zcela autorská písnička! Ano, například u nás už sice začalo sněžit, ale ještě je pořád podzim, takže tu máte elfí píseň o podzimu :-)

PS: Původně jsem chtěla napsat refrén v Queneijštině, ale ne, já neumím Queneijsky.

Poslední život: Výtah

9. listopadu 2016 v 20:31 | Lithiel |  Povídky
"No, tak snad abychom vyrazili co nejdřív," vzdychl Jake.
"Kam?"
"Za BO - pro potvrzení."
Jake vyrazil ke dveřím a George vstal.
"Na co?" zavolal na Jaka, který už byl na chodbě a teď vykoukl ze dveří.
"Ty máš furt nějaký otázky. Neptej se a pojď!"
George vyšel na chodbu.
"Mám zavřít dveře?"
"Jop!"
"A je to daleko?"
"Jop!"

Snová krajina

6. listopadu 2016 v 13:11 | Ilian |  Povídky
Tak jsme zase po roce psali slohovou práci. Měl to být popis pracovního postupu nebo popis uměleckého díla, ale dovolila nám i líčení. A jelikož si minulý rok spousta lidí stěžovala, že to bylo tak depresivní, tak jsem si letos vybrala veselejší téma :-)

Poslední život: Já chci žít!

3. listopadu 2016 v 20:41 | Lithiel |  Povídky
Jake zaťukal na dveře od své pracovny. Zevnitř se ozvalo poněkud nejisté: "Dále!" a Jake vešel dovnitř. George ležel na zemi mezi dráty na zádech, s rukama za hlavou a jednou nohou pokrčenou. Když Jake vešel rychle se zvedl do sedu a otočil se směrem ke dveřím.
"Ahoj," pozdravil Jake.
"Nazdar," mávl zvesela George. "Tak co?"
"Fajn."
"Takže telepati vážně existují?" vyptával se zvědavě George.
"Cože?" nechápal Jake, kterého George vytrhl z hlubokého zamyšlení.
"Říkal jsi, žes mluvil s patronkou telepatů, tudíž mě zajímá, jestli nějací telepati po světě vážně chodí, nebo jestli..."
"Ano, telepati samozřejmě na světě žijí," odvětil Jake lhostejně.
"Takže... mi jako někteří lidé, které jsem potkal, mohli číst vážně myšlenky? Četli si ve mě, co si myslím?"
"Jasně, to je nedílná součást telepatie - lézt lidem do hlavy," usmál se Jake.