Poslední život: Karen

28. listopadu 2016 v 21:59 | Lithiel |  Povídky
Když dorazili k poslednímu výtahu napravo, přičemž George během cesty napočítal od prostředka přesně čtyřicet dva dveří, Jake zmáčkl velké bílé tlačítko se světle růžovým srdíčkem na křišťálové desce vlevo. Ozvalo se pár libozvučných tónů harfy a vysoký milý ženský hlas radostně zavolal:
"Už jeduuuuuu!!!"
Uslyšeli svist, jak výtah vyjel nahoru. Pak jemně zastavil a mohou-li výtahy ladně přistávat, tak to tenhle právě s nejvyšší elegancí provedl.
"Otevírám dveře," zahlásil výtah vesele a George měl pocit, že v tom hlase cítí jakýsi podtón nedočkavosti, jako by se výtah strašně těšil, až do něj někdo nastoupí.
Dveře zasyčely a chtěly se rozevřít, ale místo toho se zevnitř ozvalo zapraskání a třísknutí a pak výtah potichu zaklel: "Sakra!" Pak dveře znovu zasyčely a ven se vyhrnuly obláčky páry. George s Jakem trochu poodstoupily a zastínili si obličeje předloktími. Jake se rozkašlal.
"Co je tohle za spojovací výtah?!" kuckal rozlíceně.
"Moc se omlouvám, je mi to hrozně moc líto, opravdu!" omlouval se výtah hluboce.
"Jsem tu nová, jedu teprve podvacáté nahoru a ty dveře pořád zlobí," vysvětlovala výtažice.
"Ale už je to vpořádku, slibuju, že si příště budu dávat větší pozor," ubezpečovala je.
"No proto," pronesl kysele Jake.
"To nic, to se stane," usmál se soucitně George, kterému bylo té milé výtažice líto, jak si uvědomil hned poté, co mu konečně došlo, že s nima komunikuje. Ale už se nedivil, trénoval nevykulování očí.
"Děkuji pane," oplatila mu úsměv. Teprve poté si George uvědomil, že výtah se vlastně nemůže usmívat, nemá jak. Přesto by byl dal ruku do ohně za to, že se na něj výtažice usmála.

"Pojďte dál, nestůjte venku!" vyzvala je. Jake rázně vstoupil a George se poněkud ostýchavě vydal za ním. Za nimi přistoupila ještě jedna můra, jeden superhrdina blýskavou světlé modrou kápí a ona skupinka dobře se bavících antických filozofů. Dveře se za nimi zavřely. Měly štěstí, že ve výtahu nebylo moc lidí, do zadních výtahů byla totiž valná většina líná chodit.
George už se zase nestačil divit. Místnost, do které vstoupil se ani zdaleka nepodobala výtahu. Byl to obrovský luxusně vybavený sál, podlaha potažená bílým chlupatým kobercem, stěny také bílé s jemným nádechem růžové, bílé stolky a velká moderní bílá křesla a pohovky. Na stěně vpravo od dveří byla připevněná obrovská naleštěná televizní obrazovka a na druhé straně místnosti byl luxusní černobílý bar s automatickou obsluhou. Všude po stěnách visely všemožné obrazy - umělecké styly od pravěku do zániku země - a naleštěná křišťálová zrcadla se zlatými rámy. Partička filozofů se ihned přesunula k jednomu stolku vzadu u stěny a obsadili všechny vysoké barové židle.
"Takže ahoj, moji milí! Moje jméno je Karen a mým úkolem je zavést vás, do kterého patra si jen budete přát!" představila se.
"Ahoj Karen, já jsem Jake, moc mě těší," pozdravil Jake.
"Také vás ráda poznávám, pane," řekla zdvořile.
"A já jsem Mya Stylesová, ráda Vás poznávám," špitla můra. Jake se kvůli něčemu vylekal a zakroutil nad tím hlavu. George bohužel neměl ponětí kvůli čemu a tak to nechal plavat.
"Je mi ctí, slečno Stylesová," usmála se Karen.
"Jen Mya," pousmála se můra (pokud to můry vůbec umí).
"Dobrá. A vy jste...?" vyzvala superhrdinu s modrou kápí.
"Copak jste o mě ještě neslyšela? Co je to dneska za výtahy!" postěžoval si superhrdina. "Já jsem Waterman!" dodal dramaticky, vzal skleničku, z ruky do ní nalil vodu a napil se.
"Ach to jste vy! Omluvte mou neznalost, jsem tu nová. Ale o vás už mi vyprávěly, šíří se o vás vskutku dechberoucí příběhy!" snažila se mu Karen zalichotit, aby si u něj vylepšila hodnocení. Ve skutečnosti ovšem o žádném Watermanovi neslyšela, stejně jako nikdo v ní.
"Telepaty bych ještě pochopil ale superhrdinové?" pošeptal George velice opatrně Jakovi, který měl opravdu co dělat, aby nevyprskl smíchy.
"My už se známe, doufám, že se nemusíme představovat znova, že ne?" otočil se k nim na chvíli jeden s filozofů.
"Ne, ne, pane Chrýsipposi, Vás už s pamatuji," ujistila je Karen.
"To je dobře. Jednou jsem jel výtahem do patra 4 117 a když jsem jím jel zpátky, už si mě nepamatoval," brblal filozof a pak se otočil zpátky ke stolu a dále se věnoval svým přátelům.
"Tak a už zbýváte jenom vy. Kdopak jste?" otočila se k Georgovi. Tedy, vlastně se neotočila, ale George cítil, že kdyby byla člověk, právě by se k němu otočila.
"Já... já jsem... no, totiž... jmenuji se George, George West," podařilo se mu ze sebe vysoukat.
"Moc mě těší pane, byl jste na mě opravdu moc milý, doufám, že Vám to budu moci oplatit," mrkla na něj. Vlastně nemrkla, ale mrkla by, kdyby měla jak.
"Tykejte mi prosím," osmělil se George. Neměl rád, když mu kdokoliv vykal a zvlášť takové milé výtahy.
"Děkuji," usmála se Karen.
"Nu, tak si udělejte pohodlí a řekněte mi... dáte si kávu?" zavtipkovala. Všichni, kdo vtip pochopily, tedy všichni, kdo už někdy jeli takovým výtahem se rozesmály a Karenin vysoký hlas se začal také velice hezky a příjemně smát. Jen George netušil o co jde, ale Jake si toho všiml.
"Víš, normálně by se měla nejprve zeptat, do jakého patra chceme jet," vysvětlil mu tiše. George ten vtip pochopil a také se rozesmál.
Když se všichni zklidnili, zeptala se jich Karen, do jakého patra by si kdo přál jet. Bylo to trochu složité - filozofové a superhrdina chtěli dolů, ale Mya a Jake s Georgem chtěli nahoru.
"Jak se rozhodne, kam se pojede první?" zeptal se George.
"Jednoduše," pokrčila rameny Karen (no, pokrčila by rameny, kdyby nějaká měla), " budeme házet kostkami. Čtvercový výřez na jednom stolku sjel dolů a když pak znovu vyjel nahoru, vezl s sebou dvě hrací kostky na stříbrném podnosu. George překvapeně hvízdl. Řekl si, že hvízdání je lepší než vykulování očí.
"Vyberte jednoho člověka, co chce jet dolů a jednoho, který chce jet nahoru. Kdo hodí vyšší číslo, vyhrál a pojedeme první směrem, kterým chce on."
"Dobrá, já půjdu," řekl Waterman.
"Ani nápad, půjdu já!" ozval se Chrýsippos, "vám by se s tou vaší superschopností moooc lehko podvádělo. Já mám rád čestné hry."
"Když to berete takhle," pokrčil rameny superhrdina. "Ale stejně jsem na podvod ani nemyslel," dodal, ale bylo vidět, že neříká tak docela pravdu.
"Tak dobře, a kdo půjde od vás," zeptala se druhé skupinky.
"Já ne, jsem můra, můry nemohou házet kostkami," zasmála se poněkud hořce Mya. Jake na ni soucitně pohlédl. George netušil proč, ale rozhodl se to během cesty zjistit.
"Georgi, běž si hodit kostkou! Taková příležitost se ti nenaskýtá každý den. No jen běž a užij si to, je to skvělý pocit," popostrkoval ho Jake.
"Pojď Georgi, pan Jake má pravdu je to super pocit!" přidala se Karen.
"Jo, hoďte si pane Weste, je to opravdu skvělé," přihrála jim Mya.
"Tykejte mi, prosím!" poprosil jí George.
"Dobře, ale hodíš si, platí? Fakt je to výborný zážitek," opáčila.
"Tys to už zkoušela?" zeptal se nedůvěřivě.
"Ovšemže," odpověděla. "Milovala jsem ten pocit," dodala zasněně a z očí jí začaly téct malé kapičky. Byly to můří slzy, hořké slzy, hořčejší než slzy smutku nebo lítosti. Byly to slzy stesku. George se na ní soucitně zadíval.
"Promiň," špitl. Mya si otřela oči.
"Proč se omlouváš? Vždyť ty za nic nemůžeš," usmála se a pokusila se setřít si poslední neposlušné slzy z očí.
"Nechtěl jsem tě rozplakat," omlouval se.
"To nic. Zvykla jsem si na život můry," odvětila.
George sice úplně nepochopil to, co právě řekla, ale rozhodl se to už dál nerozpitvávat. Neměl rád hořké slzy a nechtěl aby byla Mya smutná.
"Dobrá, budu házet," usmál se George. Mya s Jakem se také usmáli.
"Výborně!" zvolala vesele se Karen. "Můžeme tedy začít! Poprosím pana Chrýsippose a George aby přišli blíže ke stolku."
Oba Karen poslechli a stoupli si ke stolu s kostkami.
"Vezměte si každý jednu kostku. Házet se smí pouze na stříbrný tác a první bude házet pan Chrýsippos," určila Karen.
Každý si tedy vzal jednu kostku. Teprve teď si George všiml, že kostka má na všech stranách jen jednu tečku. Chtěl se zeptat, jak tedy může někdo hodit vyšší číslo než ten druhý, ale než stačil jen otevřít pusu, filozof sevřel kostku do dlaní, trochu si jí zatřásl u ucha a hodil. Kostka se rozzářila a začaly létat duhové jiskřičky. Při každém překulení změnila kostka barvu a počet teček na straně, na které kostka zrovna ležela. Pak se konečně zastavila. Navrchu byla jen jedna velká tečka. George si pomyslel, že má štěstí, takhle nebude těžké filozofa porazit. Z oné velké tečky však vytryskl duhový ohňostroj. Všichni o krok ustoupili a jiskřičky promítly výsledné číslo - 26. Ostatní začali tleskat.
"Jo!" zasmál se Chrýsippos, "dnes mám šťastný den!"
"Výborně, pane," pochválila jeho výkon Karen. "Teď ty, Georgi."
"Tak šup!" postrkoval ho Jake.
"Do toho," povzbuzovala ho Mya.
George se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy. Pak sevřel kostku mezi dlaněmi. Dal si jí k uchu a zatřásl s ní tak, jak to před ním udělal Chrýsippos.
Hoď mě pomalu a jemně směrem k Mye! poručila mu kostka šeptem. George z toho byl opravdu neskutečně zmatený a tak se rozhodl kostku raději poslechnout. Vrhl jí ze strany pomalu a co nejjemněji směrem k Mye. Kostka se rozzářila a rozblikala se. Když se pomalj dokutálela až ke kraji tácu. Zastavila se a nahoře byla zase tam velká tečka. Všichni o krok ustoupily a napjatě čekali, jaké číslo kostka ukáže. Z otvoru znovu vytryskl malý duhový ohňostroj a před Georgem se objevilo číslo, které hodil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama