Poslední život: Výtah

9. listopadu 2016 v 20:31 | Lithiel |  Povídky
"No, tak snad abychom vyrazili co nejdřív," vzdychl Jake.
"Kam?"
"Za BO - pro potvrzení."
Jake vyrazil ke dveřím a George vstal.
"Na co?" zavolal na Jaka, který už byl na chodbě a teď vykoukl ze dveří.
"Ty máš furt nějaký otázky. Neptej se a pojď!"
George vyšel na chodbu.
"Mám zavřít dveře?"
"Jop!"
"A je to daleko?"
"Jop!"

Tyhle otázky na odpovědi ANO/NE vyhovovaly prakticky oběma stranám - Jake se nemusel namáhat s odpovědí a George vždy dostal stručné a jasné vysvětlení.
Nedošli až na hlavní oválný plac ale zabočili ostře doprava do postranní chodbičky. Nebyla dlouhá a tak bylo hned z hlavní chodby vidět až na konec. George se hned v ústí uličky zastavil. Hrdlo se mu sevřelo úzkosti, v puse mu vyschlo a ruce se mu začaly jemně třást. Na konci chodby, pár metrů před ním, stály velké automaticky posuvné kovové dveře. Georgovi připomínaly obrovskou zubatou tlamu kovového psího robota, takového, jakého mu kdysi přivezl strýček Timothy ze služební cesty do Tokia.
"Tak pojď!" křikl Jake a mávnul rukou ke dveřím, aby George popohnal. Ten jen na sucho polkl, ale neudělal ani krok.
Jake došel ke dveřím a zmáčknul šedý knoflík na zdi vedle nich. Kovové desky se daly hladce do pohybu a otevřely se. George se rozklepal, měl pocit, že ho ta velká šedá kovová tlama každou chvíli schramstne.
Za dveřmi se objevila malá, světlounce šedivá, útulná místnůstka s dvěma malými sedátky. Na stěně vlevo blikaly svislé řady knoflíků s čísly, šipkami a jinými symboly a naproti nim bylo ve stěně zabudováno velké nablýskané zrcadlo.
"No ták! Honem! Nemáme na to celý nebeský rok!" popoháněl Jake naprosto strnulého George. Byl už trošku netrpělivý. Pak se mu ale mladá tvář poněkud vyjasnila a v očích mu zableskla jiskřička naděje.
"Nebo sis to přeci jen ještě rozmyslel?" zeptal se opatrně ale z jeho hlasu vyzníval jakýsi podtón naděje, že se vyhne veškerému tomu zdlouhavému domlouvání a nudnému papírování.
"Ne, ne," odpověděl rychle George, "jen... jen... jsem si na něco vzpomněl..." vykoktal ze sebe, ale myšlenkami byl někde docela jinde. V jednom paneláku zapadlém kdesi ve velkém New Yorku, přičemž přesnou adresu už dávno pustil z hlavy ven, protože mu tady v nebi byla na nic, tam se teď ocitala Georgova neposedná mysl. Tam, v tom šedivém výtahu, za který byl po tom perném dni tak šťastný. A pak z něj vystoupil, popošel, odemkl a zemřel.
Stísněná komůrka výtahu mu připomínala onu osudnou noc a šedé stěny ho nevýslovně deprimovaly.
"Nemohli bychom... jít radši po schodech?" zeptal se vymlouvavě jako malá vystrašená myška, která sice druhé myšce nechce odporovat ale zároveň se bojí dostat sýr z pastičky.
"No můžem, ale je to asi milión pater nahoru. Jsme v patře 1 242 142 a kancelář BO je na patře 2 142 142, takže bychom museli vyjít přesně devět set tisíc pater a asi miliardu schodů. Výtahem je to mnohem rychlejší a pohodlnější, tak pojď!"
George znovu polkl a nejistě udělal krok směrem k výtahu.

Když ho Jake po dobré půl hodině konečně dostal dovnitř výtahu a dveře se zavřeli, patron si hluboce a upřímně oddechl a posadil se na jedno ze dvou sedátek. V duchu si říkal, že i dostat kočku do vody by bylo jednodušší. Asi zažádá o změnu funkce a bude usilovat o místo patrona kocourů.
George uslyšel rachot zavírajících se dveří. Pomalinku otevřel nejdřív jedno a pak druhé oko. Zjistil, že je přesně tam, kde být nechtěl - v té malé stísněné šedivé komůrce s obrovským zrcadlem a bílými blikajícími knoflíky. Právě ty ale nečekaně upoutaly jeho pozornost. Před tím si jich vůbec nevšímal, vlastně ani vůbec nevnímal kolik jich je - a že jich bylo hodně. Celá levá strana byla poseta tlačítky s čísly, symboly a popisky. George si automaticky vzpomněl na Králíka a továrnu na čokoládu - jeho oblíbený film z dětství. Vybavil se mu ten skleněný výtah s tisíci tlačítek, co jezdil nejen nahoru a dolu ale i do stran, dopředu a dozadu. Tenhle ale nebyl skleněný a jezdil jako normální výtahy pouze nahoru a dolu. Představa, že všechna ta tlačítka jsou nebeská patra, ho malém porazila.
"To má nebe tolik pater?" zeptal se udiveně a poněkud hloupě s očima upřenýma na blikající knoflíky. Jake se zasmál.
"Ne! Nebe má přece pater mnohem víc, tohle je jen jakýsi regionální výtah - jsou na něm jen patra 1 200 000 až 1 300 000. My se potřebujeme dostat do patra 1 300 000, tam přestoupíme do hlavního výtahu, který jezdí z recepce pekla až do kanceláře BO," vysvětloval Jake.
George stál jako opatřený. Koukal na stěnu plnou tlačítek a jeho mozek se právě snažil zpracovat fakt, že tohle je jen zlomek celkového počtu pater tohohle posmrtného ústavu.
"Mimochodem, když už tam u toho stojíš, mohl bys zmáčknout to tlačítko úplně vlevo nahoře? Myslim že na něm bude něco jako 1 300 000."
George bez jediného náznaku duchapřítomnosti zvedl ruku, doputoval ukazováčkem do pravého horního rohu na tlačítko 1 300 000 a velice pomalu ho s nejvyšší opatrností zmáčkl. Jake si pomyslel, že ho mačká tak opatrně, jako by se bál, aby to nevybuchlo. George se jenom bál, aby to nevybuchlo. Tlačítko cvaklo a ozvalo se hlasité xylofonové cinknutí.
"Drž se!" stihl ještě křiknout Jake.
Ozvalo se zadrnčení, podlaha se zhoupla a výtah vyjel nahoru tak rychle, jako by měl snad raketový pohon, což vlastně doopravdy měl.
Ahoj!
Moc se omlouvám za svou dočasnou neaktivitu, je toho na mě moc: škola, kroužky, Gondorský semenáček, den hobitů, narozky blogu atd. a navíc jsem se o víkendu vrátila z Itálie, takže jsem ještě trochu mimo. Doufám, že mi prominete a jako omluvu přijměte prosím tuto trochu delší kapitolu :)
Mollie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama