Snová krajina

6. listopadu 2016 v 13:11 | Ilian |  Povídky
Tak jsme zase po roce psali slohovou práci. Měl to být popis pracovního postupu nebo popis uměleckého díla, ale dovolila nám i líčení. A jelikož si minulý rok spousta lidí stěžovala, že to bylo tak depresivní, tak jsem si letos vybrala veselejší téma :-)


PS: Doporučuji si k tomu pustit tohle. Já to poslouchala, když jsem si to po sobě četla a bylo to super:-)

Přes zavřená oční víčka cítím hřejivé paprsky slunce a v dálce slyším zpěv ptáků. Vzápětí se mi na obličeji rozprskne studená kapka vody. Otevřu oči. Ležím na mýtině v lese a ze stromu nade mnou kape voda. Posadím se a začnu prohlížet okolí. Les kolem mě je nejkrásnější, jaký jsem kdy viděla. Mezi žlutými, rudými i zelenými listy prosvítá slunce. Jeho zlaté prsty dopadají na mýtinu a upozorňují mě na další věc. Jahody. Jahody na podzim? Přicházím ke keříku a jednu utrhnu a chvilku ji prohlížím v ruce. Je nádherně červená a při pohledu na ni se mi sbíhají v puse sliny, tak ji strčím do pusy. Je sladká jako med. V tom mě něco uhodí zezadu do hlavy. Seberu to ze země, je to malý oříšek. Vzhlédnu a spatřím zrzavou veverku, jak si mě prohlíží velkýma zvídavýma očima. Usměju se na ni a ona odběhne pryč. Mezi prameny vlasů mi proběhne studený vítr a potom pokračuje mezi barvy stromů. Zpívá píseň. Slovům nemůžu rozumět, ale sdělení jasně cítím. Léto skončilo a nastává období barev, prudkých dešťů a brzké tmy.

Přemáhá mě zvědavost a vydávám se dál do lesa. Vidím několik malých ptáčků sedících na větvích, které mi mávají na cestu. Jak kráčím po úžasně měkoučkém mechu, uvědomuji si, že jsem bosa, ale nevadí mi to. Pod prsty cítím jemné kapičky vody a občasné větvičky. Líbí se mi tu. Sice netuším, jak jsem se tu ocitla, ale chtěla bych tu zůstat.

Po chvíli dorážím na další trochu větší mýtinu. Už od prvního pohledu je jiná. Obklopují ji tmavé jehličnaté stromy, které vrhají na mýtinu zvláštní plíživé stíny. Mech se změnil na trávu a její stébla mě lechtají na chodidlech. V tom mi však dochází ještě něco. Je tma. Vzhlédnu na oblohu a spatřím bledý měsíc a kolem něho jeho děti, zářivé hvězdičky. Smějí se, skotačí na obloze a pomrkávají po mně. To přece není možné! Ještě před chvilkou bylo světlo jako v poledne. Uslyším zurčení vody a všimnu si, že z nedaleké skalky vytéká průzračný pramínek vody. Strčím pod něj ruce a otřesu se. Voda je ledová, ale přesto se napiju. Stéká mi v hrdle a je příjemně osvěžující.

Najednou ke mně doléhají hlasy vycházející hluboko z lesa. Smějí se a hovoří spolu. Pomalu se vydávám jejich směrem. Nad hlavou mi zahouká sova. Oklepu se. Les je ve tmě mnohem strašidelnější. Stromy kolem vrhají na zem strašidelné stíny a zakrývají tím všechny květiny. Ptáčci už nezpívají, jen v dálce vyje vlk. Konečně se dostávám na místo, odkud hlasy vycházejí, a ztuhnu na místě úžasem. Nacházím se na další mýtině, ale větší než ty dvě předtím. Uprostřed roste vysoký strom a vychází z něj bledá mihotavá záře. Osvětluje celou mýtinu. Kolem něj jsou postaveny do kruhu stoly a za nimi sedí vysocí pohlední lidé a baví se spolu. Na první pohled mě upoutávají jejich špičaté uši a dlouhé vlasy. Za nimi v ještě větším kruhu tančí jejich ženy lehce jako víly a přitom se drží za ruce. Všímám si ale, že stíny, které vrhají, tančí odděleně a úplně něco jiného. Do toho všeho zní nádherná hudba z nástrojů, které jsem nikdy předtím neslyšela. Při pohledu na to se cítím šťastná a usmívám se od ucha k uchu. Chci se tam vydat, ale nejde to. Jako by mi nohy vrostly do země. Cítím, že padám. Vědomí se mi mlží, ale pořád slyším tu hudbu.


Probouzím se v posteli u sebe v pokoji. Je tmavá noc. Všechno je normální. Nepořádek na mém psacím stole, knihovna a skříň. Nikde žádné bytosti se špičatýma ušima. Při pomyšlení, že to byl jenom sen jsem trochu zklamaná. Ale byl to hezký sen. Pořád slyším tu hudbu. Za chvilku zase usínám a nořím se do dalšího úžasného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama