Já a Doktor: Elektrárna - Doktor kdo?

27. března 2017 v 21:05 | Ilian
Další část povídky o Elizabeth, protože jsem líná teď narychlo dopisovat třetí část CWC a chce se mi spát. Zajímalo by mě, jestli tohle vůbec někdo čte, ale jestli ano, doufám, že se líbí :-)


Když jsem se probudila, začínalo se už stmívat. Molly ještě spala, ale vypadala dobře. Hlava se mi motala trochu méně. Vypila jsem sklenici vody, která stála na stolečku vedle postele a vyšla ven. Dům byl úplně v troskách, ale plameny už hasiči úplně uhasili. Bylo mi ho líto, strávila jsem tam celé dětství. Větší starosti mi ale dělalo, co si zbytek mé rodiny počne. Naštěstí mají alespoň pojištění.
Potom jsem koutkem zachytila nějaký pohyb. Kolem trosek chodil doktor a v natažené ruce držel tu svoji svítící hůlku. Zvedl hlavu, a když si všiml mě, zamával na mě, ať jdu za ním. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale nikdo si mě nevšímal. Rodiče stáli o kus dál zabráni do rozhovoru s policisty.
Vydala jsem se k němu.
"Jsi v pořádku? Co hlava?"
"Trochu se točí, jinak dobrý."
"Na, vem si tohle," řekl a podával mi něco malého v modrozeleném obalu.
"Co to je?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Mentolový bonbon. Pročistí ti to hlavu." Strčila jsem si ho do pusy a po chvíli cucání se mi vědomí opravdu jaksi zaostřilo.
"Lepší, díky"
"Fajn. A teď k věci. Našel jsem zdroj toho výbuchu. Je to nějaká mimozemská energie, pravděpodobně dost silná. Jedno velké ložisko je přímo pod vaším domem a myslím, že jich bude víc. Dobrá zpráva je, že jsem našel něco jako tunel, kterým ta energie proudí, takže když ho budeme sledovat, dovede nás přímo k tomu, kdo jí potřebuje!"
"Cože?" zeptala jsem se nejistě. Nerozuměla jsem mu ani slovo. "Jaká "mimozemská energie"? A co je ta svítící a pípací věc?"
Doktor se na mě s povzdechem otočil: "Tohle..." řekl a strčil mi hůlku před obličej. "...je sonický šroubovák. Otevírá zámky a mimoto umí vyhledat mimozemské technologie. A ta energie není ze Země, ale z vesmíru, takže jí sem někdo musel uložit, což znamená, že s ní ten někdo má nějaké plány, které pravděpodobně dobré nejsou."
"Takže mi chcete tvrdit, že tady jsou mimozemšťani? A kdo jste potom Vy?"
"Doktor."
"Jak jako "doktor"? Doktor kdo?"
"Prostě Doktor! A tykej mi."
"Dobře. Takže ty se jmenuješ jenom Doktor?"
"Jo."
"Já jsem Elizabeth, Elizabeth Thompsonová."
"Těší mě."
"Mě taky. A teď mi řekni, co jsi vlastně zač."
"Jsem Pán času."
"A to je co?"
"Nejvyspělejší a starobylá rasa ve vesmíru."
"To určitě!" řekla jsem jízlivě. Tohle už bylo trochu moc, ne?
"A navíc vypadáš jako člověk!" podotkla jsem vítězoslavně.
"Mám dvě srdce."
"Co že máš?!" zeptala jsem se nevěřícně.
Doktor si povzdechl: "Stetoskop nebo něco takového asi nemáš, co?" Když jsem zavrtěla hlavou, pokračoval: "Tak si to budeš muset ověřit osobně, jestli potřebuješ důkaz."
Otevřela jsem pusu, ale pak jsem jí radši zavřela. Řekla jsem si, že líp to asi nezjistím. Pomalu jsem mu přiložila ruku na hruď tam, kde má každý normální člověk srdce. Po chvíli jsem ho našla a pomalu jsem posunula ruku vpravo. Ucítila jsem pravidelné bušení. Prudce jsem se narovnala: "Co to je? Co to znamená?!"
"To znamená," řekl Doktor pomalu "že mi můžeš věřit."
Zadívala jsem se mu do očí, ale žádnou lež jsem v nich nenašla. Koneckonců, dvě srdce opravdu měl. Teď jen zbývalo zjistit, jestli je to dobře nebo špatně.
"Dobře," přikývla jsem. "Takže?"
Usmál se: "Zpátky do práce!" A rozběhl se zpátky na místo, kde předtím sonicoval a mě nezbývalo nic jiného, než jít za ním.
"A mimochodem," pokračoval, když jsem za ním doběhla. "Nemáš noviny?"
Zavrtěla jsem hlavou: "Nečtu je. Proč?"
"Chtěl jsem vědět něco o té trávě. Ví někdo, co s ní je?"
"Ne, zatím ne."
"Myslím, že to je důsledek té energie pod povrchem. Jak dlouho se to děje?"
"Moc dlouho ne. Asi měsíc."
"Musí tu být déle. Mnohem déle. Musíme zjistit, o jakou energii se jedná. To nás možná přivede k tomu, kdo ji potřebuje."
"Dobře," kývla jsem, ale když zřejmě nehodlal nic vysvětlit, zeptala jsem se: "Jak to uděláme?"
"Potřebujeme něco, co energii přijímá, co jí potřebuje k chodu."
"Třeba žárovku?" plácla jsem první, co mě napadlo.
"Přesně! Pojď!" Vzal mě za ruku a táhnul mě směrem od domu.
"Ale kam jdeme?" křikla jsem za ním za běhu.
"Přece pro žárovku!"
"Ale kam?"
"Uvidíš!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama