Já a Doktor: Elektrárna - Požár

5. března 2017 v 21:34 | Ilian |  Blog
Tentokrát něco pro Whoviany a to první část mojí kapitolové povídky. A Tolkienmaniaci si můžou konečně oddychnout nezoufejte, mám rozepsanou další čás psací výzvy (fanfiction) a bude o Smíškovi s Pipinem :-)
***
Anotace:
Jmenuji se Elizabeth Thompsonová, je mi 22 let a bydlím v Londýně v Británii. Studuji architekturu. Pokud se mi někdy podaří složit zkoušky, postavím největší budovu na Zemi a potom budu cestovat. Zatím nevím kam. Snad hodně daleko. A taky bych chtěla napsat knihu. Častěji než v tomhle světě se totiž vyskytuji ve své hlavě.

Elizabeth je normální dívka, která nesnáší svůj normální život. Vše se ale změní, když při požáru v domě svých rodičů potká tajemného muže jménem Doktor s podivnou modrou budkou. Na seznamování ale není moc času. Po celém světě postupně černá zem a nastávají nečekané požáry a výbuchy. Doktor tvrdí, že v tom mají prsty mimozemšťani a je jen na něm a na Elizabeth, aby to vyřešili.

Toto je první díl ze série Já a Doktor. 
Celkově by to mělo být něco jako normální série Doctora Who, takže snad bude
celkově dílů třináct.

 
Zazvonil budík. Praštila jsem do něj, aby byl zticha a zase se natáhla na postel. Chtěla jsem zase usnout a vrátit se. Zdálo se mi, že jsem na cizí planetě, kde byly obrovské a nádherné rostliny, ale všechny uvadly, protože je postihla nějaká choroba. Zachraňovala jsem je, ale už nevím, jestli se mi to podařilo.

S hlubokým povzdechem jsem se zvedla, vzala si na sebe jeansy a košili a šla jsem si jako vždycky vyčistit zuby. Nesnáším ten denní stereotyp. K snídani jsem snědla chleba s medem, vzala jsem si tašku s knihami a ostatními věcmi a vyrazila směrem ke škole.
Ve škole se nedělo nic důležitého, jako obvykle spíše nuda.Na hodině deskriptivy mi profesorka vynadala, že nedávám pozor. Byla jsem myšlenkami zase úplně někde jinde. Když jsem měla chvilku čas, začala jsem malovat ty květiny ze snu, ale moc mi to nešlo. Nedokázala jsem vystihnout tu jejich zvláštní krásu. Ten den nám končilo vyučování dřív kvůli nějaké schůzi, tak jsem se rozhodla zajít za sestrou. Jmenuje se Molly a je jí teprve jedenáct, takže bydlí ještě doma s mamkou a s taťkou. Na její věk je malá a má dlouhé hnědé vlasy, které nosí povětšinou rozpuštěné. Není mi moc podobná. Já mám tmavší krátké vlasy, brýle a pronikavě modré oči. Ona je má narozdíl od toho čokoládově hnědé. Mezi některými sourozenci panuje jistá rivalita, ale my jsme jako nejlepší kamarádky. Starám se o ni už od malička.
Byly čtyři hodiny, takže musela být určitě doma a mamka s taťkou byli asi ještě v práci. Jejich dům stál nedaleko a já měla dost času, tak jsem vzala to ještě přes park. Byl podzim, listí na stromech hrálo všemi barvami a vítr tiše prozpěvoval mezi nimi. Léto bylo dávno pryč, ale to mi nevadilo. Zhluboka jsem se nadechla čistého vzduchu. Miluji podzim. Taky jsem se těšila jsem se na Molly. Zanedlouho měla mít narozeniny a já jsem jí koupila dárek. Chtěla jsem jí ho dát právě dnes, protože jsem nevěděla, jestli kvůli škole stihnu její oslavu.
Cestou jsem kolem viděla pár míst, kde byla tráva zčernalá a suchá, někde zase nebyla vůbec. To se poslední dobou dělo všude, ale nikdo to nedokázal vysvětlit. Kolem domu mých rodičů to bylo nejhorší. Mamka si v jednom kuse stěžovala, jakou prý kdysi měla hezkou květinovou zahrádku.
Už mi nezbývalo ani 700 metrů, když se ozval výbuch z místa, kam jsem právě mířila. Tryskem jsem se tam rozběhla a to, co jsem spatřila, mě přikovalo na místě. Část domu byla zhroucená a zbytek postupně zachvacovaly plameny. Dva strážníci, kteří náhodou šli kolem, udržovali lidi dál. Nevypadalo to, že by výbuch někoho zranil. Rozhlížela jsem se kolem a hledala malou holčičku s kaštanovými vlasy, ale nikde tam nebyla.
"Molly!" zakřičela jsem přiškrceně, odhodila jsem tašku s knihami a rozběhla se k domu. Jeden strážník mě chytil za ruku: "Tam nemůžete, slečno! Hasiči už jsou na cestě!"
"Ty tu budou pozdě!" odsekla jsem, vytrhla se mu a aniž bych se nad tím pořádně zamyslela běžela jsem k domu. Nemohla jsem tam mojí malou sestřičku nechat.
Dveře byly zamčené, ale pod nárazem povolily a já se ocitla uvnitř. Sem ještě plameny nepronikly, ale dým tu byl a já se rozkašlala: "Molly!"
Přitiskla jsem si rukáv na ústa, aby se mi lépe dýchalo a rozběhla jsem se po chodbě a namátkou zkoušela dveře. Nikde nebyla.
"Kde sakra jsi?!" ulevila jsem si, abych trochu přehlušila panický chaos v mé hlavě a vyrazila ke schodům do do druhého patra, kde má Molly pokoj.
Už jsem se chystala vyběhnout nahoru, když jsem uslyšela divné zvuky vycházející z kuchyně. Takové pípání.
Co to je?! pomyslela jsem si rozčileně a vydala se tam.
"Molly?" zkusila jsem to. Žádná odpověď se neozvala, tak jsem se rozhodla do kuchyně vstoupit. Nevím, co jsem čekala, ale tohle rozhodně ne.
Spatřila jsem totiž vysokého hubeného muže ve světle hnědém kabátě, který chodil po kuchyni a mířil kolem sebe takovou svítící tyčkou, co vydávala ty divné zvuky. Byl to tak absurdní pohled, že jsem naprosto přestala vnímat požár okolo a němě na něj zírala.
Všiml si mě až po hodné chvíli: "Co tady děláš?!"
Ta otázka mě tak překvapila, že jsem odpověděla první věcí, co mě napadla: "Bydlím tady."
"Kolem hoří, nevšimla sis?!"
Chvíli mi trvalo, než mi došel význam té věty. Můj mozek tento prapodivný rozhovor zpracovával rychlostí hlemýždě.
"Co tady děláte vy?!" vykoktala jsem po chvíli a zakuckala se kvůli štiplavému dýmu.+
"Hledám, co způsobilo ten výbuch."
"Kdo jste?" zeptala jsem se tupě.
"Doktor."
"Jaký doktor?" chtěla jsem vědět, ale hluk padajícího trámu mě probral: "Je tu moje sestra!"
To upoutalo jeho pozornost: "Co?! Tady v domě?!" Přikývla jsem.
"Tak rychle!" Vyběhl z kuchyně a táhl mě za sebou směrem, odkud jsem přišla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama