Já a Doktor: Elektrárna - Záchrana

16. března 2017 v 21:42 | Ilian |  Povídky
Další část mé doktorovské povídky :-) Nebojte, na psací výzvě pracuju, jenom jsem dost dlouho nevěděla, co napsat na třetí téma. Radši sem ale nebudu psát, kdy to hodlám vydat, jinak to nakonec bude tak za měsíc...


"Ne, tudy!" zatahala jsem ho za rukáv a oba jsme vyběhli po schodech nahoru. Na konci jedné strany se zhroutil strop a hořelo tam. Usilovně jsem doufala, že Molly není v té zapadané části.
"Rozdělíme se. Já půjdu vpravo a ty vlevo!" a začal prohledávat chodbu. V té chvíli mi nepřišlo vůbec divné, že mi dává rozkazy a rozběhla jsem se na druhou stranu. Otevírala jsem pokoje a lomcovala dveřmi, které nešly otevřít, ale nikde nic. Už jsem pomalu ztrácela naději, když v tom jsem uslyšela slabé volání z Mollyina pokoje: "Pomoc!"
"Molly!" Vší silou jsem zapáčila klikou, ale dveře nešly otevřít.
"Nemůžu ven!"
"Počkej, pomůžu ti!" Přímo vedle spadl trám a minul mě o několik centimetrů. V té chvíli jsem ztratila poslední zbytky sebekontroly a panika mě zachvátila úplně.
"Doktore!" zaječela jsem. "Doktore!"
Vyběhl z jedněch dveří a stěna za ním se zřítila.
"Je tady!" řekla jsem, když byl u mě. "Něco asi poškodilo zámek, nemůžu ty dveře otevřít!"
"Uhni!" přikázal a já jsem ustoupila. Znovu vytáhl z kapsy tu svítící tyčku a zamířil s ní na zámek. Za chvíli to luplo a doktor dveře otevřel. Vtrhla jsem dovnitř, ale pohled na sice vyděšenou, ale zdravou sestru mě uklidnil. V pokoji bylo spousta kouře a dýmu a já se rozkašlala, doktorovi to ale očividně nevadilo.
"Eliz?" Molly se ke mně malátně vydala a já jsem jí chytila a objala ji.
"Klid, dýchej v klidu! Jsem tady! Jsi v pořádku!" Musela jsem se smát, ale skončilo to zase kašlem. Mollyin výkřik, když spadla část stropu, mě vrátil do reality.
"Rychle musíme pryč!" vykřikl doktor a zvedl nás na nohy. Požár se rychle rozšiřoval a já se zalykala kouřem. Chytla jsem Molly za ruku a spolu s doktorem jsme vyběhli ven. Schody byly naštěstí v pořádku, takže se nám podařilo seběhnout, zrovna když se horní patro začalo hroutit. Vyrazili jsme k vchodovým dveřím, ale přímo před námi se spadl strop. Cesta byla neprůchodná.
"Co teď?!" zakřičela jsem zoufale.
"Máte tu ještě jiný východ?!" zeptal se doktor.
" Ne myslím, že ne!" Ta trocha adrenalinu, co mě poháněla, vyprchala a mě zase zachvacovala panika. Z dýmu kolem se mi motala hlava a nebyla jsem schopna racionálně uvažovat. Molly jsem musela podpírat a hrozilo, že brzy omdlí.
"Moment! V kuchyni bylo okno!" vzpomněl si doktor. "Rychle!"
Kuchyně naštěstí zatím plamenům unikla a doktor otevřel okno svou kouzelnou svítící hůlkou. Potom vzal Molly, pomohl mi vylézt ven a podal mi ji. Jen matně jsem si uvědomovala, že důvěřuju někomu, koho jsem zrovna potkala. Bylo mi to jedno, sama bych se ven nikdy nedostala. Když jsme byli všichni venku, už jsem neměla sílu nikam chodit. Poodešli jsme kousek dál do bezpečí a tam jsem položila Molly a sedla si vedle ní do trávy. Jen vzdáleně jsem vnímala požárníky, kteří začínali hasit dům.
Konečně jsem se pořádně podívala na doktora. Byl docela mladý a na hlavě mu vyrůstala hnědá kštice. Co mě však fascinovalo, byly jeho čokoládově hnědé oči, které k věku, který bych mu odhadovala, vůbec neseděly. Přišly mi hluboké a staré.
"Děkuju," řekla jsem upřímně.
"Není za co," odpověděl a usmál se.
"Kdo jste?" Ale než stačil něco odpovědět, přihnali se k nám zdravotníci. Jeden z nich vzal Molly a nesl ji k záchrance. Chtěla jsem jít za ním, ale zatočila se mi hlava a upadla bych, kdyby mě druhý nezachytil: "Jste v pořádku?"
"Jo, jasně," odsekla jsem mdle. Pokusila jsem se postavit, ale nohy mě neposlouchaly a tak jsem se zase kácela k zemi.
"To je tím plynem," vysvětlil doktor, ale dál to nerozváděl.
"Pojďte, dáme Vám nějaké prášky," řekl zdravotník, co mě držel a odváděl mě pryč.
V sanitce jsem objevila mamku s taťkou, jak starostlivě stojí nad sestřinou postelí.
"Elizabeth! Ach můj Bože! Jsi v pořádku?!" zvolala mamka, když si mě všimla a objala mě.
"Jo, jsem v pohodě," uklidňovala jsem ji malátně.
"Potřebuje se jen prospat," řekl zdravotník a mamka s úlevou přikývla. Zdravotník mi dal něco na bolení hlavy a pak mě spolu s tátou uložil do postele a stáli nade mnou, dokud jsem neusnula. To ale nebylo dlouho, protože jen jsem se položila hlavu na polštář, začalo se mi mlžit vědomí a já se odebrala do říše snů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama